List Indiánskeho náčelníka prezidentovi USA
Dopis náčelníka Seattle prezidentovi Franklinovi Pierceovi z roku 1854. Americká vláda chcela odkúpiť pôdu a vysťahovať Indiásnke kmene. Náčelník zareagoval takto:
“Ako sa dá kúpiť alebo predať obloha, teplo pôdy. Takáto predstava je nám cudzia. Ak nevlastníte sviežosť vzduchu a trblietanie vody, ako ich možno kúpiť?
Každý kúsok tejto zeme je pre mojich ľudí posvätný. Každá žiarivá ihlička borovice, každý piesočnatý breh, každá hmla v tmavom lese, každá čistinka a bzučiaci hmyz je svätý v pamäti a skúsenosti môjho národa. Miazga ktorá prúdi v stromoch je nositeľom pamäti červenokožcov.
Mŕvi belosi zabúdajú počas svojej cesty ku hviezdam na krajinu, v ktorej sa narodili. Naši mŕtvi nikdy nezabúdajú na túto krásnu zem, pretože je matkou človeka s červenou kožou. Sme časťou zeme a ona je časťou nás. Vonné kvety sú naše sestry; jeleň, kôň, veľký orol sú naši bratia. Skalnaté vrcholky, šťavy na lúke, telesné teplo poníka a človeka – všetci patria do tej istej rodiny.
Takže keď Veľký Náčelník vo Washingtone dá na vedomie, že chce kúpiť našu pôdu, žiada od nás priveľa. Veľký Náčelník nám dal vedieť, že pre nás vyhradí rezerváciu, aby sme mohli pohodlne žiť sami pre seba. On bude náš otec a my jeho deti. Takže zvážime vašu ponuku vo veci kúpy našej pôdy. Avšak nebude to ľahké, pretože tá zem je pre nás posvätná.
Táto žiarivá voda, ktorá prechádza potokmi a riekami nie je len voda; je to krv našich predkov. Ak vám predáme tú pôdu, nesmiete zabudnúť na to, že je svätá a musíte svoje deti naučiť, že je svätá a že každý prízračný odraz v čistej vode jazera rozpráva o udalostiach a pamäti v živote môjho ľudu. Bublanie vody je hlas otca môjho otca.
Rieky sú naši bratia, hasia náš smäd. Rieky nosia naše kanoe a kŕmia naše deti. Ak vám predáme našu pôdu, musíte si pamätať a naučiť vaše deti, že rieky sú naši bratia a aj vaši a odteraz musíte byť k riekam takí láskaví ako k vlastným bratom.
Vieme, že beloch nechápe naše spôsoby. Jeden kus pôdy má pre neho rovnakú cenu ako iný, pretože je cudzinec, ktorý prichádza v noci a berie si od zeme to, čo potrebuje.
Zem nie je jeho brat ale jeho nepriateľ a keď ju dobyl, ide ďalej. Opúšťa hroby svojich otcov a na dedičské právo jeho detí sa zabúda.
S matkou zemou a bratom oblohou zaobchádza ako s vecami, ktoré sa kúpia, vyplienia a predajú ako ovce alebo lesklé korálky. Jeho apetít pohltí zem a zanechá za sebou len púšť.
Neviem. Naše spôsoby sú iné ako vaše. Z pohľadu na vaše mestá bolia červeného muža oči. Avšak možno je to preto, že červený muž je divoch a nechápe.
V mestách bieleho muža niet pokojného miesta. Niet tam miesta, kde by bolo počuť ako sa listy na jar rozvíjajú, či šuchot krídel hmyzu. Avšak možno je to preto, že ja som divoch a nechápem.
Zdá sa, že lomoz len uráža naše uši. A čo má človek zo života, ak nepočuje osamelý krik lelka, či nočné hádky žiab pri rybníku?
Ja som čevenokožec a nechápem. Indián dá prednosť šumu vetra nad tvárou rybníka a vôni samotného vetra očisteného daždom alebo navoňaného borovicovými šiškami.
Vzduch je pre červeného muža taký drahocenný, pretože všetky veci sa delia o ten istý dych: zviera, strom, človek, všetci títo sa delia o ten istý dych. Aj beloch, všetci sa delia o rovnaký dych.
Zdá sa, beloch si nevšíma vzduch, ktorý dýcha. Ako človek, ktorý mnoho dní umiera, má znecitlivelý čuch.
Avšak, ak vám našu pôdu predáme, musíte si pamätať, že vzduch je pre nás drahocenný, že vzduch poskytol našemu starému otvovi jeho prvý nádych a taktiež prijal jeho posledný vzdych.
A ak vám našu pôdu predáme, musíte ju samostane vyčleniť ako miesto, kde dokonca aj beloch môže zájsť, aby ochutnal vietor osladený lúčnymi kvetmi.
Takže zvážime vašu ponuku vo veci kúpy našej pôdy. Ak sa rozhodneme ponuku prijať, bude to pod jednou podmienkou. Biely muž bude musieť so zvieratami tejto zeme zaobchádzať ako so svojimi bratmi.
Ja som divoch a iné spôsoby sú mi cudzie. V prérii som videl tisíce rozkladajúcich sa byvolov, ktoré biely muž zastrelil z vlaku prechádzajúceho okolo.
Som divoch a nechápem ako môže byť dymiaci železný kôň dôležitejší než byvol, ktorého zabíjame len preto, aby sme ostali nažive.
Čo je človek bez zvierat? Ak by všety zvieratá vymizli, človek by umrel z veľkej osamelosti ducha. Pretože to, čo sa stalo zvieratám sa čoskoro stane človeku. Všetky veci sú prepojené.
Svoje deti musíte naučiť, že zem pod ich nohami je popol našich starých otcov. Aby si túto pôdu ctili, povedzte vašim deťom, že pôda je prekypuje životmi našich príbuzných.
Naučte vaše deti to, čo sme naučili my naše, že zem je naša matka. Čokoľvek sa udeje so zemou, udeje sa aj synom zeme. Človek neutkal pavučinu života, je v nej len púhe vlákno. Čokoľvek spraví pavučine, spraví sám sebe.
Ani biely muž, ktorého Boh s ním kráča a zhovára sa s ním ako priateľ s priateľom, nie je oslobodený od spoločného osudu. Koniec koncov sme azda i bratia. Uvidíme. Jednu vec vieme, na ktorú beloch jedného dňa príde – náš Boh je ten istý Boh.
Azda si myslíte, že Ho vlastníte, rovnako ako si želáte vlastniť našu pôdu; avšak nemôžete. Je Bohom človeka a Jeho súcit k červenému mužovi je rovnaký ako k bielemu. Zem je pre Neho drahocenná a ubližovať zemi znamená pohŕdať Stvoriteľom.
Aj bieli sa pominú; azda aj skôr než iné kmene. Značistite si lôžko a čoskoro sa udusíte vo vlastnom odpade.
Avšak ako budete hynúť, jasne zažiarite, zapálení mocou Boha, ktorý vás do tejto krajiny priviedol a pre nejaký zvláštny účel vám dovolil, aby ste túto krajinu a čevenokožcov ovládli.
Tento osud je pre nás záhadou, pretože nechápeme, keď sa zabíjajú všetky byvoly, divoké kone sa krotia a v tajných zákutiach lesa je intenzívny zápach mnohých ľudí a pohľad na zrelé kopce zakrytý rozprávajúcimi drôtmi.
Kde je húština? Je preč. Kde je orol? Zmizol.
Zdroj: https://www.waveofreality.com/list-indianskeho-nacelnika-prezidentovi-usa/
Indiáni U'wa v Kolumbii věří ve fyzický a duchovní svět, ve kterém činy buď narušují, nebo posilují probíhající rovnováhu mezi těmito dvěma světy. V těžbě ropy nebo v turistice vidí pokračující kulturní násilí. Stále se snaží udržovat svou původní kulturu a zvyky napříč tlaku bělošské civilizace. Firma Occidental Petroleum (Oxy) zahájila na území U´wa těžbu nafty na začátku 80. let. Tehdy se indiáni U'wa stali možná jednou z nejznámějších domorodých skupin v Kolumbii, kteří se na konci 90. let navíc stali mezinárodně viditelnými pro svou úspěšnou politickou mobilizaci proti ropnému gigantu Oxy. Prostřednictvím kampaně známé jako „Oxy No, U'wa Si“, ve které společně pohrozili, že spáchají hromadnou sebevraždu, pokud Oxy neodejde z jejich území, získali podporu i mezinárodního veřejného mínění. U'wa pokračovali v nenásilném boji proti environmentálním a lidským nespravedlnostem, které Oxy páchalo proti nim a jejich zemi. V únoru 1997 kolumbijský ústavní soud sice nařídil společnosti Oxy, aby pozastavila operace ohrožující etnickou, kulturní a ekonomickou integritu U'wa, nicméně ji povolil vrtat přímo na hranicích indiánského území.
Kmen U'wa se rozhodl pod vedením duchovního vůdce, Werjaya, Berito Kuwaru´wa, jejich klíčové postavy, pokračovat v nenásilném boji za ochranu svého území a po modlitbách napsal otevřený Dopis bílému muži adresovaný Kolumbijcům a celému světu. Během mého pobytu v Kolumbii jsem podporoval a účastnil se akcí za práva indiánského obyvatelstva země, i když to nebylo v mém popisu práce velvyslance. Jejich Dopis jsem proto získal při jedné konferenční a pouliční akci U´wa v Bogotě koncem roku 2000. Mediální kampaně, veřejné akce a klidné demonstrace přinesly úspěch. Oxy v roce 2002 ustoupilo a předalo práva kolumbijské státní společnosti Ecopetrol. Dopis Bílému muži se následně, i vzhledem k dramatickým událostem v Kolumbii v rámci civilní války, vytratil. A tak Ecopetrol pokračuje v těžbě přímo na posvátném prameni U'wa a znečišťuje řeky. To však U´wa jen povzbudilo k dalším akcím i v zahraničí. Jejich boj pokračuje a je zapotřebí o něm vědět a podporovat jej.
U'wa nás prosí, abychom jim pomohli zachránit Matku Zemi: „Hledáme vysvětlení pro tento „ pokrok“, který jde proti životu. Požadujeme, aby se tento druh „pokroku“ zastavil, aby se těžba ropy v srdci Země zastavila, aby se zastavilo krvácení Země.“
Dopis bílému muži od indiánů U´wa z Kolumbie (v roce 2000)
Více než tisíckrát a více než v tisíci různých formách jsme řekli, že naše země je naše matka, že ji nechceme ani nemůžeme prodat, ale bílý muž zdá se nerozumí a stále se snaží, abychom ji pronajali, prodali či špatně s naší zemí zacházeli, jakoby indián by byl člověk s mnoha slovy.
My se sebe ptáme. Je zvykem bílého muže prodat svoji matku? To nevíme, ale my U´wa víme, že bílý muž používá lži, jakoby se mu líbily, zná podvádět, zabíjí své vlastní děti, aniž by jim dovolil jejich očima uvidět slunce či jejich nosy ucítit rostliny, což je něco zlořečeného pro jednoho „divocha“.
Zákon našeho lidu se odlišuje od zákona bílého muže, protože zákon bělocha „riowa“ pochází od lidí a je psán na papíře, zatímco zákon našeho lidu je od boha Sira, který jej diktoval a vepsal do srdcí našich šamanů a mudrců „werjayas“. Respekt k živému i k neživému, k známému i k „neznámému“ je součást našeho zákona: naše mise ve světě je vyprávět jej, zpívat jej a plnit jej pro udržení rovnováhy vesmíru. Náš zákon „u´wchita“ je jeden z pilířů, který drží svět. Náš zákon je tak starý jako sama země, naše kultura se organizovala podle modelu stvoření, a proto náš zákon říká nebrat víc než je zapotřebí a ten je stejný ve všech částech světa, protože to je zákon země a země je pouze jedna. Náš zákon nezemře! Jestliže existují zákony bílého muže, které ochraňují matku zemi a její ochránce indiánské národy, tak ať se plní! A když se neplní, považují se za nezapsané.
Víme, že „riowa“ dal cenu na vše živé a dokonce i na samotné kameny, obchoduje se svou vlastní krví a chce, abychom my dělali to samé v našem posvátném teritoriu s naftou „ruiria“. Toto vše je podivné pro naše zvyky, kdy každá živá bytost má krev: každý strom, každá rostlina, každé zvíře, země také, i ta krev země, nafta „ruiria“, je ta, která nám všem dává sílu, rostlinám, zvířatům a lidem.
Ale my se ptáme „riowa“: jak oceňuje matku a kolik je ta cena? Ptáme se ho, ne pro oddělení od té naší, ale proto, abychom jej víc pochopili, protože potom všem, jestliže medvěd je náš bratr, víc je bílý muž. Ptáme se na to, protože si myslíme, že on, pro svou bytost „civilizovanou“, možná zná jakousi formu určení ceny své matky, jak ji prodat, aniž by upadl do hanby, do níž by upadl primitiv, protože země, po které chodíme, není jen země, je to popel našich předků, a proto chodíme bosi, abych zůstali v kontaktu s nimi.
„Riowa“ nechtěl pochopit, že jestli se zbavíme naší matky země, čas, ať se právě nachází kdekoliv, odejde s námi, protože duše našich předků je naše současno i naše budoucno. Každá bytost žije, dokud nedokončí svou porci času, kterou mu Sira svěřil…pak už by nebyl čas, nebyl by život, zanechali bychom svou existenci.
Les je pupeční šňůra, která nás spojuje s existencí, přežili jsme díky jemu a on přežil díky našemu respektu. Naše oddělení by přineslo prázdno, které by pohltilo vše mimo poušť.
Budoucnost bílého muže by se zakalila s každou kapkou oleje, který on sám pouští do našich průzračných řek, jeho osud se stává víc zhoubný a smrtonosný s každou kapkou pesticidů, které do nich ukládá. Naše řeky nejsou jen pouhé řeky, prostřednictvím nich komunikujeme s našimi božstvy, ony jsou naši poslové a naše poselství plují v obou směrech, a jestli se zašpiní nebo zemřou, už nebudeme vědět, co chtějí naše božstva, aniž božstva uslyší naše volání či naše poděkování a tak vyprovokujeme jejich odchod! Naše řeky v celé zemi už jsou velmi rozzlobené s „riowa“!
Šéfové bělochů říkají svým lidem, že náš národ indiánský je divošský. Prezentují nás jako jejich nepřátele a jako nepřátelé nejvyššího „riowa“, kterého oni nazývají pokrok, před kterým všichni „riowa“ a všechny národy světa musí pokleknout, pokořit se. A my se ptáme: Co jevíc důležitější, stroj či člověk, který vytvořil ten stroj?
Ale my víme, že vše, co ohrožuje matku, ohrožuje i její děti. Ti, kteří napadají matku zemi, napadají nás všechny, ty, kteří žijí dnes i ty, kteří přijdou později po nás.
Pro indiána země je matka, pro bělocha je nepřítelkyně. Pro nás její děti jsou našimi sestrami, pro ně jsou jen zboží. „Riowa“ cítí potěšení ze smrti, kterou zanechává v přírodě i v městech, lidi mění v nebožtíky, jako pokácené stromy v lese. My jsme nikdy nespáchali nestoudnost, abychom znesvětili kostely a chrámy „riowa“, ale oni přišli zneuctít naši zemi, a tak se ptáme: kdo je divoch?
Bílý muž vyhlásil válku všem, jen ne své chudobě doma, vyhlásil válku času a dokonce i sám sobě, jak řekl jiný bratr indián z jedné vzdálené osady před mnoha lety: bílý muž sedí na své kobyle pokroku směrem ke své vlastní destrukci. Není spokojen s vyhlášením války životu, vyhlásil ji také smrti, aniž ví, že život a smrt jsou dvě končetiny jednoho těla, dva okraje prstenu. Existence! Není smrt bez života, jakož i není život bez smrti. My U´wa jsme odjakživa ochraňovali svět materiální i duchovní, a proto tomu rozumíme.
„Riowa“ poslal velké ptáky na Měsíc. My mu říkáme, ať jej miluje a chrání a že nemůže jít Univerzem a dělat každé hvězdě, co udělal každému stromu v lese, u nás na zemi. A jejich dětí se ptáme: Kdo udělal kov, s kterým postavili každé peří, jenž pokrylo velkého ptáka? Kdo udělal palivo, s kterým jej živil? Kdo udělal samotného člověka, který řídil a vyrobil toho ptáka? „Riowa“ nesmí podvádět ani lhát svým synům, musí je učit, že i pro konstrukci umělého světa člověk potřebuje matku zemi…a proto je zapotřebí ji milovat a chránit ji…
„Riowa“ se pokouší, abychom prodali zemi, a říká nám: k čemu je hanba pro divocha, když udržuje svoji tvář schovanou v džungli, v stínech hor a v závoji oblaků? A tak ještě jednou se pokoušíme, aby pochopil, že když se to stane, hanba neochromí jen nás U´wa, ale i tapíra, paujila, škvora, jaguára, lišku, vačici, kukuřici, koku, yopo, ořech a všechny naše bratry zvířata a všechny naše sestry rostliny, které odjakživa sloužily společnosti a byly stravou našeho lidu. Ti všichni by zemřeli smutkem „kigra“, protože v naší velké rodině se nezná, co „riowa“ nazývá zradou, a země by tolik plakala, že poslední vrchol „tubracha“ ledovce Cocuy by se sesul a božstvo „abara“ hlídající zlé vody, božstvo „abara“ hlídající slzy země by se spojily s vládcem a pánem země „cuiya“ a ze svého vrcholu by vytryskla temnota světa a zevnitř zemětřesení „iyara“, hadi a bolest a tak by „iyara“ jako jeden gigantický had bahna, výrobek vrcholu božstev, který střeží zlé vody, a pán země, by se vsunul mezi hory hledaje údolí a jeho kroky by pohltily nastejno indiány i bělochy, železo a stromy, maloky i tábory ležení, pohltily by nastejno páva U´wa jako koně „riowa“, a tak by už smutek zbavil svěžest ducha posledního U´wa, který by zůstal na zemi. Když se to stane, vláda by zůstala pouze pro bojovníky se světem temna a zemětřesení. Už nebude nikoho, kdo by zpíval k zachování rovnováhy světa tam nahoře a světa tam dole, což je stejné jako rovnováha univerza.
Každá exploze při hledání „ruiria“, která proběhne džunglí, uslyšíme jako monstrózní kroky bílého muže, smrti, které nás pronásledují napříč horami. To je náš testament! Rytmus pochodující světem tak přinese den, kdy člověk vymění hory s kondory za hory peněz. A tak ten člověk už nebude mít komu něco koupit. A když ten člověk už nebude mít nic k prodeji, tak přijde ten den, kdy už bude příliš pozdě pro člověka, aby meditoval nad svým bláznovstvím.
Všechny jeho ekonomické nabídky na to, co je pro nás posvátné, jako je země či její krev, jsou urážky pro naše uši a úplatky pro naši víru a přesvědčení. Tento svět nestvořil „riowa“ ani žádná jeho vláda, a proto je třeba to respektovat! Univerzum je tu od Sira a my U´wa je jen spravujeme, jsme tak pouze urozený provázek vetkaný do naší tašky „irokua“, ale tkadlec je On. A proto U´wa nemohou přenechat, týrat nebo prodat zemi ani její krev, ani její dětí, protože to nejsou principy tkaní. Ale běloch se cítí majitelem, vykořisťuje a zotročuje ji svým způsobem, což není dobře: rozbíjí tak rovnováhu, rozbíjí „irokua“, naší tašku. Jestli jim nemůžeme prodat to, co nám nepatří, nemohou se stát pány něčeho, co nemohou koupit.
Z naší strany nepřijde zrada naší matky, ani zrada jejím synům, kteří jsou naši bratři, a také nezradíme hrdost našich předků, protože naše území je posvátné a všechny věci uvnitř jsou také posvátné. A jestli by se naše myšlení změnilo, věci by se nestaly těmi samými. Máme zakázáno zabíjet nožem, mačetou, střelou, našimi zbraněmi jsou myšlení, slovo a naší mocí je moudrost.
Předtím než vidět naše posvátné, zemi, její krev a ostatní, znesvěcené, dáváme přednost naší vlastní smrti, kolektivní sebevraždě lidu U´wa, a jestli pro tento boj musíme udělat poslední krok, je to tento krok, jestli pro záchranu života musíme dát náš, uděláme to.
Někteří vládci bílých děsili svůj lid naším rozhodnutím kolektivní sebevraždy, jako poslední způsob zachránit naší matku zemi, a opětovně nás tak ukazovali jako divochy, ale oni hledají, jak je poplést, jak nás zdiskreditovat. A celý náš lid říká: U´wa se zasebevraždí pro život, běloch se zasebevraždí pro peníze. Kdo je pak divoch? Ponižování indiána bělochem nemá hranice. Nenechá nás žít a také nám říká, jak máme umřít. Nenechá nás vybrat si život a tak nyní si vybereme raději naši smrt.
Během pěti století jsme ustupovali před bílým mužem, před jeho hamižností a jeho nemocemi, jako řeka když ustupuje v době léta, jako den když ustupuje noci, a tak „riowa“ nás odsoudil žít jako cizince v naší vlastní zemi. Má nás obehnané plotem v strmých místech, velmi blízko posvátných skal, odkud náš náčelník Guicanico a jeho kmen vyšel zachránit čest a důstojnost našeho lidu před sveřepým postupem Španělů a misionářů.
Dřív nás chtěli evangelizovat a civilizovat s jejich hamižností a potupností, nyní se zaštiťují pokrokem, tím pokrokem, tím fantasmem, který nikdo nevidí a kterým se rozhodli terorizovat lidstvo. Před temnou cestou genocidy, vykrádání a bezpráví proti našemu lidu jsme byli osvětleni jménem našeho Boha a jeho majestátnosti, tak nyní jsem osvíceni naftou ve jménu pokroku a tou největší majestátností mezi všemi majestátnosti neindiánskými penězi.
Dřív bylo zlato žluté, nyní je černé, ale barva krve, kterou jim platíme je stále červená, pokračuje stále naše indiánská. My U´wa jdeme stále jako „Siéntaros“, stále po stejné cestě mezi našimi lidmi a autoritami, jsme stále jedna velká rodina. A jestli přijde okamžik, že náš lid odejde ze země, udělá to s hrdostí! To jediné, co nás spojuje s našimi bílými bratry je, že pocházíme od jednoho otce „Sira“ a od jedné matky „Raira“, jsme odkojeni stejným prsem země a sdílíme jeden fyzický svět: slunce, měsíc, vítr, hvězdy, hory, řeky. Sdílíme stejný fyzický svět, ale naše city k němu jsou rozdílné. Země je květ a U´wa k němu přichází se nasytit se stejnou opatrností jako kolibřík, zatímco bílý muž květ pošlape na své cestě jako divoké prase „báquiro“. Cesta „riowy“ je z peněz, to je jeho prostředek, jeho cíl, jeho jazyk. Peníze onemocnily srdce našemu bílému bratrovi a jeho nemoc ho přivedla stavět továrny a zbraně, jeho nemoc přišla do našich řek, vzduchu a do našich lesů.
Možná, když ještě jednou bílý muž znesvětí zákony „Sira“ a země a dokonce i své vlastní zákony, spálí planetu, ukradne zemi indiánů a přivede ji k zániku, tak nakonec přijde studená, bolestná a smutná noc, osudná pro planetu i pro indiána. Vždy, když člověk činí se špatným úmyslem, dřív nebo později bude muset vypít jed své vlastní žluče, protože nemůže se pokácet strom, aniž by také nezemřely listy. Nikdo nemůže hodit kameny bez porušení ticha a rovnováhy vody, a proto když naše posvátná místa jsou zamořena pachem bílého muže, je už blízko konec nejen pro U´wa, ale také pro „riowa“. Když on vyhubí poslední kmen planety, před tím, než začne počítat svoji genocidu, bude jednodušší začít počítat své poslední dny a když se tyto dny přiblíží, břicha listů už neporodí žádné ovoce a v jeho každém víc a víc kratším životě, duše jeho synů nepoznají klid. Když přijde čas, v kterém indiáni zůstanou bez země, stromy také zůstanou bez listů a tak se lidstvo zeptá proč? Každý princip má svůj konec a každý konec má svůj princip, protože v životě není nic volného, nic co není připojené k zákonům existence. Had se musí zakousnout do vlastního ocasu, aby tak uzavřel cyklus destrukce a smrti, protože vše je navzájem propojeno jako opičí stezka ve větvích.
Možná my U´wa budeme moci pokračovat v naší cestě, jako ptáci uskutečňující své dlouhé lety, aniž by něco nesli, tak i my bychom pokračovali v naší cestě, aniž bychom udržovali tu nejmenší zášť proti „riowa“, protože je náš bratr. Pokračovali bychom zpívaje pro udržení rovnováhy země ne pouze pro nás a naše děti, ale také pro něj, protože to potřebuje. V srdci nás U´wa je starost pro syny bílého muže tak, jako pro ty naše, protože víme, když poslední indiáni a poslední lesy padnou, osud jeho dětí i těch našich je jeden a ten samý.
Jestliže my U´wa můžeme pokračovat v naše cestě, nezadržíme ptáky rodit se a hnízdit jen na našem území, i oni mohou, jestli to chtějí, navštívit svého bílého bratra, nezadržíme vzduch, který se rodí v našich horách i on může pokračovat a posilovat radost bílých dětí. A také naše řeky vycházející z naší země tak čisté jako když přicházejí, promluví svou čistotou řek i k lidem bílého bratra…
Zdroj: http://blog.aktualne.cz/blogy/mnislav-zeleny-atapana.php?itemid=35977
Brazílie vyhlásila konec indiánů?
Indiáni v Brazílii, potažmo v celé Americe, to nikdy neměli lehké. Vždy museli bojovat o svá práva na existenci, na svou půdu, na svůj život. Tak to bylo od roku 1492, a tak je to stále. Cílem bělochů bylo zbohatnout na jejich úkor, na úkor jejich země, na úkor jejich kultury. Přesto však zákony španělské a portugalské Koruny indiány de iure ochraňovaly. Nedovolovaly je zotročovat, zneužívat, nedovolovaly dobyvatelům zabírat jejich půdu a dokonce jistým způsobem zajišťovaly i další existenci jejich kultury včetně jejich jazyků, které se vyučovaly na školách a univerzitách. Nicméně králové bylo daleko a místní dobyvatelé, a později místní kreolové a míšenci, královské zákony běžně obcházeli. Indiány de facto zotročovali, zneužívali, jejich půdu zabírali a původní kulturu nepodporovali. Řídili se tehdy symbolickým pořekadlem Las leyes se acatan, pero no se cumplen, Zákony se ctí, ale neplní.
Tato floskule přešla i do republikánského období latinskoamerických zemí, v kterých zpravidla zákony přímo nepovolují pronikání do indiánských území, jejich zabírání a využívání bez ohledu na původní indiánské obyvatele. V řadě zemí, jako byla především Brazílie, existovaly již více než stovku let státní orgány (SPI, FUNAI), které naopak měly přímo na starosti ochranu indiánů a obranu jejich kultury a území. Jistě, bez ohledu na to, nejrůznější jednotlivci a členové skupin či společností neustále nezákonně pronikaly na indiánská území, aby zde kořistily zejména přírodní bohatství (vzácné dřevo, zlato, diamanty, nafta, zvěř, ryby), při kterém rozšiřovali pro indiány nebezpečné choroby, ženy znásilňovali, muže likvidovali. Zákony ctili, ale neplnili.
Nic se nezměnilo k lepšímu. A i když se to někdy zdá, je to jen fikaný úhybný manévr bělošské nadvlády. Indiáni v Brazílii měli jistou výhodu v tom, že amazonský prales, domov velkého procenta brazilských původních obyvatel, není příliš vhodný pro život a činnost zpohodlnělých bělochů. Nicméně hlad po půdě postupně ukrajuje lesy Amazonie ze všech stran a zvětšuje se zemědělská a pastevecká rozloha dostávající v poslední době industriální charakter. Indiáni a s nimi drobní sběrači kaučuku bojují o přežití a svět to moc nezajímá. Nelegální těžaři vzácného dřeva „madereros“ či nelegální zlatokopové „garimpeiros“ mají neoficielní, tedy nelegální podporu státních orgánů a tak se veselé těží. Indiáni a sběrači kaučuku však překážejí a tak se postupně vyvražďují. Jen postupně, aby nebyl kolem toho velký humbuk a svět se nebouřil. Takhle se bouří jen málo a vždy to po čase přejde jako každá bouřka.
Vražda Chico Mendése
Když jsem do Brazílie zas jednou přijel na počátku roku 1989, tak Brazílie a svět byl plný vzteku a žalu ze smrti Chico Mendése. Byl to obyčejný sběrač kaučuku od svého dětství, který se stal nekorunovaným vůdcem boje za ochranu amazonských lesů, když se postavil proti pastevecké mafii kácící lesy. Žil v Xapuri ve federálním státě Acre, kde vedl syndikát sběračů kaučuků „seringueiros“a příliš vadil snaze nově příchozích dobytkářů rozšiřovat své pastviny. Vadil i světovým ohlasem jeho boje, vadil i svým ocenění Global 500 Award, když mu v OSN tleskal v roce 1987 celý svět. A tak byl koncem roku 1988 prachsprostě zastřelen. Jel jsem od paraguayských hranic několik tisíc kilometrů do Xapuri složit hold jeho životu i jeho boji. Tehdy sem jezdili stovky novinářů z celého světa, aby viděli, kde žil. Zapsali se do památeční návštěvní knihy a zase odjeli. Napsali reportáž, ale nic se nestalo a život šel dál. V Xapuri mně přijala jeho manželka Ilsamara a jeho bratr. Všichni jsme noci prodebatili o jejich boji, o budoucnosti jejich profese, o budoucnosti indiánů, s kterými mají mnoho společného a vzájemně si nevadí, ba naopak. Na Chico Mendéze svět brzy zapomněl. Jeho vrah Darly Alves si sice pár let odseděl, ale pak byl za slušné chování propuštěn a jeho dobytkářské farmy rostou a vesele prosperují dál.
Tehdy ve federálním státě Roraima jiní podnikatelé v zemědělství „fazendeiros“ najímali pistolníky „jagunços“, aby vypalovali vesnice „malocas“ indiánů Macushi u venezuelských hranic. Na misii kongregace misionářů Consolata v Surumu mi představili nejen jejich Projekt Gado (jedna kráva pro každého indiána), ale seznámili i s vyhnanými indiány Macushi z maloky Ming vypálené 23. srpna 1989. Před světem se „fazendeiro“ João Rebouças oháněl výpisy z katastru, že jim jejich půda dávno patří. Indiáni po celé Americe nikdy neměli svou půdu v nějakých katastrech. Měli na ně svá práva zděděná po svých předcích tisíce let. Ve stejném státě „garimperos“ rýžují zlato a hledají diamanty. Již víc než třicet let zlatá horečka vládne jako mocná čarodějka. Pro zlato se zabíjejí indiáni z kmene Yanomamo, kteří zde odjakživa žijí, ale nyní vadí. Překážejí. Jako Macushi, jako Chico Mendés. Místní řeky otravují rtutí používanou při rýžování, indiánské ženy znásilňují, muže střílí a rozhodují o životě a smrti celého kmene, jak již pár desítek let všem oznamuje jejich náčelník a významná osoba v boji za indiánská práva Davi Kobenawä. Vyprávěl mi v Boa Vistě o jejich životě v osadě Demini. Pozval mně k sobě, ale po zuby ozbrojení zlatokopové hlídající všechny vstupy do džungle před zvídavci jako já, mne zahnali. Jiné, jako mého přítele Adalberta fyzicky odstranili. Nikdy nebyli hnáni k zodpovědnosti, i když se někteří, jako Survival International, či Conselho Indigenista Missionário (CIMI), součást brazilské katolické církve, snaží. Tehdy mi místní biskup Dom Aldo Mongiano říkal, jak byl těmito „fazendeiros“ nařčen, že je komunista a musí jej zlikvidovat. V své pastoraci totiž hájil indiánské právo na jejich půdu s vytyčením hranic a vyhnání okupantů.
Korupční levicové vlády zavinily nástup extrémní pravice
Po patnáct let vládla v Brazílii levičácká strana pracujících jejího zakladatele Luize Inácia Luly da Silvy, který se stal i několikanásobný prezident. Za jeho éry a jeho nástupkyně Dilmy Rousseff se jejich politická činnost hlavně věnovala takzvané pomoci lidu, což hlasitě proklamovali po celou dobu. Jenže proklamace byla jedna stránka mince, aby lid byl spokojen s tím, co odpadne z jejich stolu. Ze stolu mega korupce, která snad neměla ve světě obdobu. Z developerské mega firmy Odebrecht tekly milióny dolarů do jejich kapes a tak se vesele stavělo v rámci státních zakázek, atomových elektráren, metra, přístavů, nemocnic, fotbalových stadionů, olympijských sportovišť, mostů, silnic, domů a velký Lula sháněl kšefty i v cizině. Polostátní naftařská firma Petrobras mocně spolupracovala a to je jen vrchol ledovce. Jejich drzost a troufalost byla až tak veliká, že v jejich firemní struktuře bylo ředitelství na přidělování korupčních peněz. V té době nebyl na Amazonii a na indiány příliš čas a tak vše bylo ponecháno na libovůli místních predátorů, kteří pomalu „čistili“ prostor, aby mohli podnikat. A likvidovali indiány i za nečinného přihlížení policie. Totiž, kde nežijí, je pro jejich aktivity volno, a nikdo se neptá. Nikdo se neptal, kdo za uplynulých asi 30 let zlikvidoval na několik tisíc indiánů. Jen v roce 2017 jich bylo zavražděno sto deset. A většinou to byli vůdci jednotlivých etnik, kteří byli nejvíce slyšet. Naposledy to byl náčelník Joaquim Guajajara koncem roku 2017. Za tohoto politického období dobytkáři a těžaři získávali stále větší a větší přístup do indiánských území, i když to nebylo oficielně vládou nikdy podporováno.
Naopak, byly i případy, že se indiáni postavili proti pronikání nezvaných „hostů“, konkrétně těžařů dřeva. Nejznámější byl případ náčelníka Raoniho z kmene Txucarramãe
od Rio Xingú, který je koncem osmdesátých let 20. století několikrát vyzval, aby opustili jejich území. A protože neuposlechli, vzal se svými muži své válečné kyje a všem čtrnácti dřevorubcům rozmlátili lebky. Když jsem se s Raonim sešel v roce 1989, tak mi jako památku na jejich boj věnoval svůj válečný kyj. Tehdy stát nezasáhl a Raonimu se nic nestalo, protože vstup těžařů byl nelegální a celá Brazílie o tom věděla, že Raoni jen hájil své území. Stal se nekorunovaným vůdcem indiánského boje za vlastní území a svá práva a známým po celém světě. Teď by se jeho beztrestnost už neopakovala, protože.....
.....protože nyní s nově zvoleným prezidentem Jairem Bolsonarem nastal po 518 letech zásadní obrat. Všechny dosud nelegální činnosti na indiánských území byly posvěceny jako legální podnikání. Znamená to, že se protrhla stavidla nejen pro těžaře dřeva a zlatokopy, ale i pro mamutí agroprůmyslové firmy, mega developery továren, dolů, přehrad, měst. Je to počátek konce indiánské kultury, která časem podlehne pozlátku naší civilizace s jejími penězi, WC, koupelnami, počítači, mobily, kdy v této záplavě moderních hraček a takzvaných technologických vymožeností ztratí svoji kulturní identitu i schopnosti, jež po staletí měli. Prostě budou rozptýlení v davu dvou set miliónů Brazilců, kteří novému prezidentovi nadšeně tleskají, protože je zbavil jedné hrůzy, levičácko-komunistické vlády. Nastává však druhá hrůza v opačném gardu.
Antropoložka Leila Berger z Národní indiánské nadace FUNAI ( Fundação Nacional do Índio) má z nástupu nového presidenta Jaira Bolsonara strach a bolest. Je to prý totální prohra, konec jejich obrany indiánských teritorií a původní indiánské kultury. Jistě, v uplynulých letech brazilská vláda již omezovala ochranu indiánských území cestou snižování finančních rozpočtů právě pro FUNAI, ale jejich respektování stále existovalo. Tato instituce byla založena právě na ochranu původní indiánské kultury a obranu indiánského území s vytyčování jejich hranic, což bylo garantováno i článkem 231 brazilské ústavy z roku 1988. FUNAI byla pokračovatelem Služby na ochranu indiánů SPI (O Serviço de Proteção aos Índios), kterou založil famózní ochrance indiánů generál Cândido Mariano da Silva Rondon již v roce 1910.
Jair Bolsonaro již druhý den po své inauguraci dne 3. ledna 2019 zahájil cestu k likvidaci indiánských území i indiánské kultury. Prohlásil, že je na čase odebrat indiánům práva na jejich původní území. Prohlásil, že indiáni jsou jako zvířata držena v chráněných územích, stejně jako zvířata v ZOO, což CIMI odsoudilo. Prohlásil, že indiáni smrdí a nemluví portugalsky. Prohlásil, že je pro Brazilce hanba, že nebyli schopni je vyvraždit, jako to učinili Američané. Rasisticky ještě před zvolením řekl, že indiáni a černoši jsou k ničemu a že v případě zvolení, už nedostanou ani 1 cm půdy. Nástup nového prezidenta je devastujícím šokem a jeho vystoupení jsou vlastně i protiústavní.
Indiáni v ohrožení
Bolsonaro již podepsal dekret, kdy odpovědnost za ochranu indiánských území přenáší z FUNAI na ministerstvo zemědělství. A to má zcela logicky ze své podstaty zájem na získávání nových polností k průmyslovému obdělávání nové půdy, zájem na delimitaci indiánských národních parků. Pod stejné ministerstvo převedl i Službu reforestace, čímž je tato činnost výrazně ohrožena. Amazonie je tak v nebezpečí. Bolsonaro prohlásil, že půda indiánských komunit bude otevřená pro komerční aktivity latifundistů a těžařů nerostných surovin pro blaho celého národa. Pro vyšší životní úroveň všech Brazilců. „A to nám přece pár tisíc indiánů nebude bránit,“ dodává neustále Bolsonaro. Vlastnická práva indiánů na jejich území jsou tedy překážkou rozvoje Brazílie, a na to pochopitelně většina Brazilců slyší. Jedna dvou setina je prostě velká menšina, která se prostě musí většině 198 dvou setin přizpůsobit, ať to stojí, co to stojí.
Ano, jistě, asi 900.000 indiánů (0,4% z celé brazilské populace) žije v 462 indiánských území, což je 12% rozlohy Brazílie (8,500.000 km2), zatímco 208 miliónů Brazilců se „tísní“ na zbylých 88%. Bolsonaro argumentuje jako dobyvatelé před 500 lety: „Indiáni obývají velké rozlohy území, zatímco my běloši se tísníme, a proto je nutné a spravedlivé (sic!) půdu přerozdělit mezi všechny. Prezident Bolsonaro konkrétně dodává: „Přece se nevyplatí, aby 9.000 Yanomamů žilo na území velikém jako dva federální státy Rio de Janeiro.“ Indiáni Brazílie jsou historicky utlačováni a masakrováni. Nikoho nezajímá, že k svému přežití jako lovci, rybáři a sběrači potřebují velké území, a kteří tím jen tak mimochodem ochraňují přírodu deštných pralesů s neslýchanou biodiverzitou s množstvím endemitů rostlinné i živočišné říše po tisíciletí. Indiánská území zažívají již po léta neustálý tlak a invaze za současného vyhrožování smrtí jejím náčelníkům. Jen za rok 2017 jich bylo zabito 110. Tyto neustálé konflikty latifundistů a těžařů s indiány včetně vypalování pralesa, které byly nelegální, budou nyní právně posvěceny. Již byla vyhlášena beztrestnost dřevorubců bezprávně kácející v amazonských lesích.
Bolsonaro je penzionovaný kapitán pozemních sil Brazílie a člen extrémní pravice. Jeho pidistrana PSL (Partido Social Liberal) by normálně neměla šanci na vítězství, ale Brazilci byli již léta velice unaveni korupčními skandály a rozkrádáním země lidumilně se tvářícími levičáckými prezidenty Luly a Dilmy. Statisíce jich proto vycházelo v uplynulých několika letech do ulic a týdny a měsíce řvaly hesla proti jejich podvodům a bezohlednosti. A přišel Bolsonaro, nabídl pořádek a vyšší životní úroveň z příjmů z indiánských teritorií a zvítězil.
Bolsonaro se brání, aby nebyl spojován třeba přímo s genocidou indiánů, že nikdo, ani on, nechce špatně zacházet s indiány. Chce jim jen nabídnout stejnou šanci k existenci, jakou mají ostatní Brazilci. Říká, že přece oni také chtějí mobily, auta, jachty, počítače. Ať jsou tedy také doktory, profesory, inženýry, učiteli, ať se jednoduše stanou Brazilci a žijí tak jako my. „Budeme tyto obyvatele integrovat…“ tvrdě a nekompromisně prohlásil s tím, že je přesvědčen, že takové vyhlášení nebude většině Brazilců vadit. A má pravdu. „Ať svou půdu pronajmou a žijí z výtěžků firem zde hospodařících, či z tantiémů, jako severoameričtí indiáni ze svých kasin.“ Vždyť to je přece pro bělochy nádherná vize takto civilizovaných indiánů! A vize pokroková. Ano, jenže náš pokrok, není jejich pokrok. Je to cesta k totální kulturní genocidě! A mně se ježí chlupy po celém těle a dostávám zase vztek na bělochy. Je to stejná rétorika jako před pěti sty lety, kdy je dobyvatelé integrovali nejraději cestou vybíjení a církev cestou školení. Je to stejná rétorika, jako když v USA indiány nejdřív povraždili a zbytku nyní něco dali včetně pravidelné „apanáži“ za nicnedělání, což je nanejvýš zdevastovalo, propojeno s proudem zla v podobě „ohnivé vody“. Ostatně je to stejná rétorika jako nyní v Evropské unii, kdy všichni mají žít stejně a být stejně uniformně integrování do unie, podle unijních předpisů. Tak, a hotovo! Předpisy z nás udělají pravé Evropany a z indiánů pravé Brazilce. Ať na svou kulturu, na své tance, zpěvy, hudbu, ozdoby, malování, způsob života, víru, vztah k přírodě a vesmíru, jednoduše zapomenou. Ať to dají na oltář vlasti, tedy cizí vlasti, která je dobyla, obsadila a nyní je chce i vyhnat z jejich teritorií a vypálit jim punc naší civilizace, která je podle Bolsonara, ale přiznejme si i dle většiny z nás, ta jedině správná.
Jeden z náčelníků kmene Guaraní prohlásil:“ 518 let bojujeme za svou existenci. Bez lesů, bez vody, bez řek, nebude život a ani žádný Brazilec nebude tak mít možnost žít. Budeme bojovat, dokud svítí slunce, dokud je čerstvý vzduch ve stínu stromů a dokud jsou řeky, v kterých se koupeme.“
Indiáni v celém problému ničení lesů podvědomě cítí a vidí globální rozměr a charakter, vidí, že je to cesta ke konci všech, nejen indiánů. Jsou odjakživa přirození vizionáři (viz např. dopis indiánského náčelníka Seattla americkému prezidentovi Franklinovi Pierceovi v roce 1854), protože se identifikují s přírodou a odjakživa s ní soucítí. K čemu vám budou mraky peněz a bohatství, když nebude voda a následně ani jídlo, říkají? Peněz se nenajíte. Ano, Amazonie je nástupem novém brazilského prezidenta v ohrožení. V ohrožení nejsou jen indiáni, původní obyvatelé a původní majitelé veškeré půdy nejen v Brazílii, ale v celé Americe, ale v ohrožení je i jedinečná příroda Amazonie mající globální charakter. Jair Bolsonaro není ve svých názorech, bohužel, osamocen. Podobnou cestu mají nalinkováni i mnozí z našich evropských politiků, pro které je výše HDP, výkony hospodářství a růst finančního kapitálu s neustálým vzestupem životní úrovně mnohem důležitější než příroda a její zákonitosti dávající nám život přísunem vody a kyslíku. Nenechme se manipulovat růžovými hesly o šťastném a světlém zítřku, když do spodního podpalubí již pomalu teče slaná voda.
Autor: Mnislav Zelený Atapana Zdroj: http://blog.aktualne.cz/blogy/mnislav-zeleny-atapana.php?itemid=33236
